S kocourkem Tomem začínala mlátit puberta. Zatímco doposud se potuloval jen po nejbližších zahradách, a vždycky přišel na zavolání, najednou to bylo jinak. Byl čerstvě kastrovaný a navíc po operaci kýly, a udržet ho doma nadlidský úkol. Tu sobotu bylo ve vsi hodně lidí – byl u nás indiánský dětský den a spousta návštěvníků z blízkého i vzdálenějšího okolí. S dětmi jsme tábořili v týpí asi 600 metrů od domu, a vůbec přitom netušili, že manželovi kocourek domů nepřišel. Ani ráno, když jsme se všichni vrátili, ani další den. Napadaly nás nejhorší možné scénáře, jestli jej neodhodilo auto, nepokousal pes, neporval se někde a oslaben po operaci někde svůj zápas neprohrál… Vylepili jsme s dětmi lístečky, ptali se po sousedech – nic. Asi po třech dnech jsem zkusila dát informaci o ztrátě na Facebook. Proč tak pozdě? Inu, čas od času se někomu ztratí kočička a nedočká se jen pomoci a sdílení, ale i jedovatých komentářů o tom, že si mají své kočky hlídat, nebo je vůbec nepouštět ven. Je to ale šelma a ven patří, ne? Nám ale pomohla hned první odpověď – ať zkusíme Psího detektiva. V pátek jsme vyřídili všechny formality, jediným světlem v tunelu nám byla Perchta, naše další kočička. Ta ho v prvních dnech také intenzivně volala. Vlna SMS-zpráv dopadla na nejbližší okolí. Mohli by tu být kromě místních i chalupáři. S dětmi jsme si četli příběhy nalezených zvířátek a doufali, že se budeme moci podělit i o ten svůj. Dětem se v noci zdálo, že se Tomík vrátí, my dospělí jsme už značně pozbyli optimismu – až do nedělního poledne, kdy mi zavolala paní ze sousední obce, že má nejspíš naši kočičku. Kocourka našli u popelnic za rohem, vzali jej k sobě a pěkně se o něj starali, na obchod vyvěsili letáček o nalezené kočičce. Nakupovat ale chodím většinou jinam, a tak jsem neměla šanci se o tom dovědět. Hodné paní o pátrání po kocourkovi řekla sousedka. Jak se tam dostal, nevíme. Vydal se na svou první delší toulavou, nebo k někomu jen „nastoupil“ do auta…? V každém případě jsme zase všichni pospolu i s našimi kočičími kamarády.
