Kočičáka jsme postrádali pět dní, ale pak zavolal jakýsi chlapec, že viděl inzerát a že má mého kocoura doma - v jednom z bytů v ubytovně přes ulici. Brzy ho přinesl. Můj muž zuřil, ale při předávání zvířete se naštěstí nesetkali. Já jsem však vypsala odměnu, a tu odměnu (láhev čehosi) jsem statečnému zachránci dala - hlavně proto, že si o ni neřekl. Jsem přesvědčená, že nelapil Oskara zlovolně, spíš si neuvědomil, že svobodomyslné kočičí vetřelce stačí v zahradní čtvrti jen vypakovat ze dveří a jsou zachráněni až až! Jsem ráda, že mi kocoura v pořádku vrátil. Psímu detektivovi moc děkuji za naději, podporu, ale zejména za vygenerovaný pátrací plakát. Pár takových letáků už jsem v životě sestavila - ale teprv teď chápu, co na nich bylo špatně: Samozřejmě jsem se vždy snažila o co nejdojemnější formulace, myslela jsem, že tak to lépe zabere. Jenže čím byl leták působivější, tím to bylo horší - srdceryvně působil především na mne, už při psaní, ale potkávat ho denně cestou do práce a při různých pochůzkách - to bylo opravdu za trest. Pustošivá bývala i odezva - smršť telefonátů, nabízejících mi úplně jiné kočky.Strohý a neosobní pátrací plakát Psího detektiva je naproti tomu nesmírně ohleduplný - zejména vůči ztrápenému a emocionálně vysílenému majiteli. A odezvy budí především věcné - u lidí, kteří o uprchlíkovi opravdu něco vědí. Stejně věcná (a tedy účinná), a přitom citlivá a ohleduplná, mi připadá i celá koncepce Psího detektiva, před kterým hluboce smekám.
