Včera, 11. 5. 2022, asi kolem půl páté odpoledne, když jsem byla ještě v práci, mi zavolal přítel, že Olinka utekla. Stalo se to, když přítel přišel z práce a přivedl s sebou kolegu, elektrikáře, která nám měl zapojit nový lustr. Olinku máme necelých 5 měsíců, je z útulku, resp. byla zachráněná ze špatných podmínek ze slovenské osady a ze začátku se bála úplně všeho. Nyní je Olinka úplně jiný pejsek, co má radost ze života, ale bohužel u ní stále přetrvává strach z některých, pro nás nepochopitelných věcí (nebojí se, když někdo venku vystřelí dělobuch, ale bojí se, když např. otevřu šuplík). Jedním ze strachů, který u ní přetrvává, je strach z mužů, takže z elektrikáře u nás v bytě měla také strach. V jednu chvíli šel přítel z bytu na chodbu do kumbálu pro kleště a když se vracel, zjistil, že dveře od bytu jsou pootevřené (buďto je špatně dobouchl nebo Olinka vyskočila na kliku a podařilo se jí otevřít si, to nevíme jistě). Nejdříve utekla do mezipatra, kde se na chvíli zastavila a následně běžela do přízemí, kde byly bohužel otevřené vchodové dveře (v domě nám rekonstruují výtah, takže tam každou chvíli někdo nechává otevřené dveře), takže utekla ven. Přítel běžel hned za ní, ale nemohl jí nikde najít, tak jsem mu řekla, ať se podívá k hornímu vchodu (náš dům je ve svahu a má spodní a horní vchod). Když tam vyjel, zahlédl jí, ale zase před ním utekla. Já jsem sedla na taxík a okamžitě jela z práce domů, protože vím, že na mě visí Olinka nejvíc, takže jsem měla největší šanci, aby ke mně přišla. Když jsem dorazila, hledali jsme po celém okolí, volali, dokonce i v areálu přilehlé nemocnice (místní psi tam občas utečou, protože v areálu nemocnice se pohybují zajíci). Následně jsme sedli do auta a projeli i vzdálenější okolí, jestli jí někde neuvidíme, ale bohužel bez úspěchu. Postupně se k nám přidávali i sousedé a pejskaři z okolí, kteří nás znají. Paní z naší ulice mi doporučila zadat ztrátu Olinky na Psího detektiva a já jí poslechla. Asi po 3 hodinách hledání, kdy jí nikdo nezahlédl jsme se zoufalí vrátili domů. Doma jsem volala do útulku v Troji, kdyby jí tam náhodou někdo odvezl, ale také nic. Za chvíli mi volal táta, že jí zahlédl před jeho domem (bydlí kousek od nás), ale že před ním utekla. Tak jsem tam běžela a hledala jí. Mezitím mi volala paní, že sedí v restauraci na zahrádce o kus dál a mé číslo zjistila právě z Psího detektiva, ale také před paní utekla. Než jsem tam za pár minut došla, Olinka už tam nebyla. Najednou mi volá přítel, že jí zahlédl z balkonu před vchodem do našeho domu, ale když na ní zavolal, tak zase běžela ulicí dál, takže jsem jí hledala zase zpátky v naší ulici. Načež volá paní z ulice, která nám pomáhala hledat, že Olinka sedí u horního vchodu do našeho domu, tak tam jedu výtahem, ale ona se mezitím lekla kolemjdoucího pána a zase utekla dolů svahem (vede tam schodiště) zase do ulice, kde je spodní vchod našeho domu. No takže jsme takhle pendlovali nahoru, dolů, sem a tam, ale svitla mi naděje, že Oli alespoň ví, kde bydlí, a má tendenci se vrátit domů. A také jsem byla šťastná, že jí nic nepřejelo a je živá. Nakonec jsme se domluvili, že se rozdělíme, že já budu číhat u horního vchodu a přítel u spodního. Mezitím mi volala paní (nebo slečna), že jí viděla běhat u nemocnice (také jí našla na Psím detektivovi), ale prý to bylo už před půl hodinou, takže to už nebyla aktuální informace, ale i tak jsem jí byla vděčná, že jí to nebylo lhostejné a zavolala. Chvíli na to mi volal pán, také díky Psímu detektivovi, že pejsek sedí vedle něj v ulici, kde bydlí můj táta. Bála jsem se, že než tam dojdu, tak zase uteče, ale naštěstí ne. Když jsem se k ní blížila, poznala mě a běžela ke mně a začala mě vítat. Hned jsem jsem jí nasadila vodítko a pánovi děkovala. Chtěla jsem mu poslat nabízenou odměnu, ale nechtěl, byl rád, že se pejsek vrátí domů. Toto nahánění trvalo přes 5 hodin, byli jsme vyčerpaní, ale šťastní, že se Oli v 10 večer konečně vrátila domů.
Závěrem bych chtěla moc poděkovat za Vaši službu, která umožnila nalezení Olinky. Ale nejvíce jsem vděčná všem lidem, kteří nám pomohli, ať už to byli cizí lidé, co mě kontaktovali díky Psímu detektivovi a nebyl jim osud Olinky lhostejný, nebo sousedé z našeho domu (jedna paní vyslala manžela na kole objíždět okolí) nebo pejskaři z naší ulice (jedna paní s dcerou také vzala auto a hledali jí). Takovou podporu jsem nečekala. Paní z útulku z Troji byla na mě také moc milá a chápavá a snažila se mě povzbudit, když jsem jí brečela do telefonu.
