Bára

Ztratil se pejsek a zase našel. Když jsem v úterý brázdila “ nekonečný” les, křičela a volala jméno čubinky, odpovídala mi jen ozvěna. V nevhodných sandálcích jsem opatrně našlapovala na kraj bažiny a z hrůzou si uvědomila, že nemám signál. Zapnula jsem kompas, abych měla aspoň trochu šajna, kde vlastně jsem. Míjím rezavé srnče, které mi připomene Barušku. A další a další srnka. Kilometry jsou znát. “Baruškooo!” Hejno netopýrů si o mém jekotu myslí své. Přesto se mi zvědavě přiblíží k obličeji, až zaslechnu šustot blanitých křídel. Zavolám opět a netopýři se znovu přiblíží k mé hlavě. Je to opravdu zvláštní pocit - cítit na uchu letmý dotek. Zapadá slunce, měla bych si aspoň zaznamenat tu chvíli, sama v přírodě, v srdci zmatek, hledajíc naší dušičku. “Cvak” jsem pomalá. Slunce se skrývá za obzor. A mám to. Na nebi je hezká kresba od letadla, vypadá jako písmenko H. Třeba je nějaká naděje a můj příběh bude mít šťastný konec. Jdu ještě dlouho, strništěm pole, po louce, po malé pěšině. Najdu se aspoň já. Cestička se mění na chatrou asfaltku. Hurá, civilizace,domky. Auto.
Baruška se další den našla- díky bohu a dobrým lidem. Náš příběh má šťastný konec! Děkuji. A s obrázkem se s vámi podělím. Myslela jsem si, že mám na displeji jakési smítko- na obloze písmeno H a na kraji- zvětšuji, ještě víc, ještě trochu a co vidím? Odonata. Ve svém světě náš nejlepší letec. Na rozdíl ode mne má i dokonalý zrak. Sluníčko mi uteklo, ale zachytila jsem tuto krásnou perlu “vypouštějící kondenzační stopy” na nebi,ve tvaru počátečního písmene mého jména. Náš příběh měl šťastný konec. A je o naději. Tentokrát i pro Vás.