Atík přišel kolem 10.00 hodiny sám domů. Stála sem na zahradě a dívala se, jak odchází muž s partou na prochajdu. Protože Barunka při cestě na procházku řve, jako by ji někdo vraždil ( nedej bože, kdyby měla vratama projít jako poslední!?) ;) ;) Otočím se a jdu domů.., slyším cinkání známek z obojku a říkám si, že je to asi odraz od našich, jak jdou na prochajdu, nebo jde kolem někdo se psem na prochajdu. Najednou vidím, jak kolem našeho plotu jde nějaký bígl. První mě napadlo, že jde někdo s bíglem. Jéé, tydy má taky někdo bígla... Zaostřila sem, viděla hubeného, až vyzáblého bígla a zavolala ATÍKU! Zavrtěl ocáskem a zahnul k brance. Hned sem vyrazila k brance a neustále opakovala: ATÍKU, ATÍKU, ATÍKU, kde jsi byl.. Slzy v očích, v ústech sucho a možná sem šťastným překvapením ani nedýchala. Vše se ve mě sevřelo.. Volala sem do dálky na Martina " vrať se, Atík je doma" nevěřil, protože ho nikde neviděl, ale vrátil se... Přišel na dvůr a na horní zahradě byl Atík. Vítal pána, ale nezmohl se na kňučení, ani štěkání. Z posledních sil se přitulil a tichým psím hláskem brečel. Slzy měl v očích každý...i my... Atík věděl, že už bude dobře... Martin ho vzal do náruče a položil doma na gauč. Koukají mu všechny kosti v těle, ale vše doženeme. Nemá teplotu, ale stejně ho zítra vezmu na kontrolu na vetku. Nevíme, kde byl a odkud přišel, ale prožil si své... Spí zachumlaný na gauči a občasným zavrtěním ocásku dává najevo, že tu máme jeho lásku a on naši.. NEKONEČNOU... Děkujeme všem a děkovat nepřestaneme.. I myšlenka na dobrý konec nás držela v naději.. Děkujeme Vám! Atík je vyhublý, čistý, suchý a neměl žádné zranění. Pouze měl za pravým uchem klíště. :) Děkujeme, Zelinková
