Jistě mnoho z vás postřehlo, že posledních několik týdnů jsem žila převážně tím, že jsem pátrala po svém chlupatém parťákovi. Po třech strastiplných týdnech hledání v nejrůznějších podmínkách, je na čase abych napsala další zprávu jak to celé pokračuje. V pondělí si na mne udělal čas můj nový kamarád, který se staral o vlky v pražské zoo. Prošel se mnou celé teritorium, kde byl můj vlček spatřen. Pomáhal mi hledat stopy a podle mapy, kam jsem si zapisovala kdy, kde byl viděn, se snažil určit současné místo jeho pobytu. Ne jen on mi byl tak velkou pomocí. Mezi tím co jsem dělala pachové stopy, kontrolovala fotopast a trávila hodiny v terénu, dvě mé nové kamarádky vytvořily novou verzi plakátků a další tři němečtí kamarádi si rozvrhli místa, kde je budou distribuovat. Právě díky tomu, že Elizabeth dala leták na slepičí farmu, ozvala se její majitelka, že ho 2x viděla u pastviny, kde nebyla nouze o drůbeží kosti. Místo mi ukázala, žádné čerstvé stopy jsem nenašla, ale prostor pastviny se seníkem se mi jevil jako příhodný pro jeho pobyt. Každodenní přísun jídla, závětří, sláma a sucho. Nechala jsem mu tam poslední společně načichlou věc a kočičí konzervu. Musela jsem odjet do práce. Večer jsem se vrátila, ale jídlo tam bylo stále. Čekala jsem přes dvě hodiny ale nikde nikdo. Jela jsem domů. Vrátila jsem se zpět za svítání, po žrádlu ani vidu a věci rozhrabané! Taky jsem nalezla čerstvé stopy! Opět jsem tam nechala jídlo a porovnala věci. Musela jsem odjet za svými povinnostmi. Nedalo mi to a v šest večer jsem už byla zase na místě. Jídlo bylo stále nesnězené. Prošla jsem se po okolí. Moc mě nenechávalo klidnou, že pastvina je za velmi frekventovanou silnicí ve směru na Chemnitz. Původně jsem chtěla zabivakovat na seně, s tím, že auto nechám zaparkované jinde. Ze sena bych ale vůbec neviděla na jídlo a tak jsem autem přejela výše, kde jsem měla lepší výhled. Za chvíli byla totální tma, ve které se dal rozeznat pouze flek z bílého vyškubaného peří. Na flek jsem položila návnadu v podobě čerstvého syrového kuřete. Několikrát jsem vylezla ven a potichu ho oslovovala, ale nic. Kolem deváté jsem se šla podívat k pohozeným věcem a málem mě trefilo. Žrádlo bylo pryč a na zástěře je čerstvě obtisklá tlapa. Popadá mě zoufalství, že byl pár metrů ode mě, že jsem ho neviděla a že nepřišel. Napsala jsem mé obrovské podporovatelce Mirce, že na to už nemám. Ona mi hned volala na zpět s tím, že to nesmím vzdát, že jsem mu ještě takhle blízko nebyla a dala mi rady co mám dělat. Vzala jsem si spacák a karimatku a šla jsem bivakovat do prostoru, kde jsem umístila návnadu. Noc byla chladná a mlhavá. Připravila jsem mu další porci. Seděla jsem tam do jedenácti, neustále jsem po tichu mluvila. Přešla dešťová přeháňka, a kapky které stékaly z přístřešku mi chvíli připomínaly jeho dech, chroupání kostí a ťapání v bahně. Bylo jasné, že to je však pouze má bujná fantazie a touha po tom, aby to byla skutečnost. Původně jsem měla v plánu, že zůstanu do půlnoci ale hrozně mě zábly nohy a bolela záda z toho jak jsem tři týdny prožila běháním v lesích a spaním pod širákem. Nakonec jsem autem sjela na úroveň místa přístřešku, kde měl jídlo a nechala otevřené boční dveře. Já si lehla na postel a za chvíli jsem usnula. Najednou mě budí telefon. Volá mi Martin a kontroluje, jestli jsem v pořádku. Já si v tu chvíli řeknu, že pojedu teda už raději domů. Únava a konečně vyhřátý spacák udělaly své. Vůbec se mi nechce odjet. Probouzí mě zvuky mlaskání a ťapání. Nechci znovu podlehnout té iluzi, je mi jasné, že jde zase o kapky. Snažím se usnout. Najednou, ale slyším jasné fuňění a tak ze sebe stahuji spacák. Šok. Kouká na mě pár zvědavých vlčích očí. Můj Bakly si mě přišel zkontrolovat. Nehejbu se a začnu potichu vyslovovat jeho jméno. Dávám pozor na každou vyslovenou hlásku abych ho nevylekala. Pes se zdá být v klidu, stále na mě kouká. Po několika minutách si začínám sedat a nepřestávám na něj mluvit. Bakly však začne couvat. Když přestane šustit spacák, řeknu potichu "Bakly pojď ke mně" a Bakly se vrátí strká hlavu opět do auta. Držím se zpátky, mírním svou obrovskou radost, protože ho nechci polekat. Stále na něj mluvím. Pomalu nastavuji ruku, ale pes začíná opět couvat. Vrátím jí zpět a zůstávám u mluvení. Moje snaha dát mu na dlani kus žrádla se nesetkala s jeho pochopením. Zalekl se a utíkal se schovat. Těžko popsat, co jsem v té chvíli prožívala. Nevzdávej to, projelo mi hlavou. A prostě jsem ho zavolala. Bakly přišel okamžitě. Na dlani jsem mu podalajídlo. A on je přijal. Podávala jsem mu kousek po kousku. Pomalu jsem ho začala hladit po čumáku a stále na něj mluvila. Najednou mnou projel pocit, že mne pejsek poznal. Zkusila jsem ho pomalu chytit za obojek. Ani necouvl. Natáhla jsem se pro vodítko a pejska opatrně připla. Nebránil se. Koukali jsme si vzájemně do očí a já z nich vyčetla, že je šťastný, že jsem ho v tom nenechala. A já si teď myslím, že celé to dobrodružství byla vlastně zkouška, zda si ho zasloužím. Šli jsme se projít. K mému překvapení nacházím návnady, uvědomuji si, že setkání se mnou pro něj je silnější než žrádlo. Na můj pokyn naskočil do auta, lehl si jako "pán" na postel a jel se mnou domů.
Dnes večer jsem objednaná u veterináře, tak Baklymu držte palce, ať má tlapičku v pořádku a ať se brzy uzdraví.
